Kouzlo okamžiku
KOUZLO OKAMŽIKU
Je sobotní horké odpoledne uprostřed léta. Před chvílí jsme se vrátili z výletu. Já a mí dva čtyřnozí kámoši. A teď se chystáme zakončit nádherný den u táboráku. Chystám vše potřebné pro rozdělání ohně, kluci mi dělají odborný dohled. „Hotovo“. Teď už jen počkáme až se k nám přidají ostatní a budeme moct začít….
Mezi tím od jihozápadu začíná obloha tmavnout až má temnou šedočernou barvu a pod sebou světlý matný opar. Tak tam už pořádně prší, říkám si v duchu a sleduji kterým směrem se bouře vydá.
Často sleduje tok Labe a nám se vyhne, tentokrát ale postupuje k nám.
Sedím pod plátěnou střechou zahradního altánu mí psí kluci posedávají a přecházejí kolem. Starší Tomík je naprosto v klidu, s tím žádná bouře ani nehne a po chvíli si lehá a začíná podřimovat. Mladší Lordík to ale snáší hůř a začíná být nervozní. Podrbání a pohlazení působí a hafík se začíná uklidňovat.
V dáli už je slyšet hřmění…..
Nejprve se přižene prudký náraz chladného vzduchu. Není to klasický větřík. Je to proudění způsobené tlakem přibližující se bouře, studený vzduch se pere s teplým v boji o místo a jejich souboj dává vše do pohybu. Po chvilce toho větrného řádění se začíná přidávat jemné a zatím nesmělé ťukání prvních dešťových kapek na plátěnou střechu. „Ťu, ťuk…. Ťuk… Ťuk, ťuk, ťuk, ťuk….. A pak déšť začíná postupně nabírat na síle burácení bouře je slyšet víc a víc…..
Voda stékající z okrajů střech vytváří malé vzdušné potůčky dopadající na okolní zeleň, která tvoří stěny altánku… K těmto potůčkům se přidává mocnější vodopád valící se z větracího otvoru na okraji stříšky…. Pozoruji jak jeho proud dopadá na vrbové větve z jedné na druhou a nakonec mizí v trávě kde se okamžitě ztrácí jak ho pohlcuje vyprahlá půda.
Déšť stále sílí, až je z něj vyloženě tropický liják…. Mohutní i proud vody stékající ze střechy a cestou dolů k vyprahlé zemi se z něj odděluje drobná vodní tříšť jako když se nacházíte v těsné blízkosti vodopádu.
Hned se jí chopí poryvy proudícího vzduchu a strhávají ji sebou všemi směry.
Dopadá mi na rozpálenou kůži a příjemně chladí. Na zemi se vytvořil malý vodní tok deroucí se vpřed. Dešťové kapky na jeho povrchu vytvářejí vzduchové bubliny které víří po hladině, rotují jedna předhání druhou, některé praskají a další se rodí. Jako by pod vodou byl velice čilý život, který svou přítomnost dává najevo na jejím povrchu. Voda se valí dál pryč z mého dohledu.
Ani vyprahlá zem ho již nestačí vsakovat a tak se dává na dalekou cestu do světa…. Kde asi skončí jeho pouť???
Moji psí kamarádi už jsou oba v klidu. Spokojeně mi leží vedle sebe u nohou podřimují a sní své psí sny. Pozoruji jak vodopád z větracího otvoru stéká po jednotlivých větvičkách vrby až při dopadu na tu nejnižší jí rozhýbává do pravidelného uklidňujícího rytmu.
Větvička se po dopadu vody vždy ohne, jako když volavka strká svůj dlouhý krk pod vodu, aby chytila svůj úlovek. A pak jako když po úspěšném zachycení kořisti se pták narovnává a zvedá hlavu, větvička se uhne proudu vody, který ji tlačil dolů a elegantním pohybem se zvedá nahoru. Opět se ale dostává do vodního proudu a ten ji opět nutí sklonit se dolů.
A tak tu sedím v naprostém tichu, se svými psími kamarády u nohou a pozoruji tuto nádheru.
Mé samurajské já se probouzí a vytahuje ze zásuvky mé paměti vzpomínku na překrásný japonský film kde se velice různorodá skupina poutníků setkává v tropickém lijáku u rozvodněné řeky a společně musí počkat, až déšť ustane a hladina se vrátí do stavu, kdy se dá vodní tok bezpečně překonat.
A najednou se plátno střechy mění v rákos a z něj voda dopadá na zelené prsty větví, už ne vrb ale mladých bambusů. Kolem naprostý klid, jen zvuk bouře a deště…. Je to tak naprosto čistá nádhera…. oko vlhne a kouzlo okamžiku je dokonalé….. Samuraj žije teď a tady….
Pak jako by to sama příroda vycítila, déšť pomalu ustává začíná se rozjasňovat a sluneční paprsky začínají prohřívat mokrou zem… Na obloze se objevuje malé letadlo a zvuk jeho motorů ukončuje tento nádherný okamžik, kdy jako by se v jednu chvíli prolnuly dva různé časy a prostory.
Samurajtt 侍
