Dogtrekking - DT Po stopách Toulovce 30.3.-2.4.2017
První závod MČR v dogtrekkingu roku 2017 se základnou opět na Luckém vrchu. Již čtvrtý ročník tohoto závodu a zatím jsme ani na jednom nechyběli.
No odjížděli jsme na něj s trochou obav - z mé strany- Tomík to neřeší :-) , protože jsme měli opravdu strašně málo nachozeno. A po zdravotně ne moc zdařilém závěru minulé sezony…. No uvidíme. Jako vždy „ jdeme na pohodu“ no a něco toho foceníčka a hlavně známé tváře našich kamarádů a spousta zážitků na nás opět čekají…. Snad i počasíčko bude rozumné.
První předpovědi sice nebyly nic moc, ale postupně se prognóza lepšila.
Do základny jsme dorazili v poho, postavili bydlení a hurá na prezentaci. Pak posezení s kamarády než začne míting. Při předmítingové debatě se dozvídám od Šárky, že si doma zapomněla mobil. „ No já mám dva, tak ti jeden můžu půjčit“, povídám. S díky přijímá a dál pokračujeme v debatách o našich plánech a strategiích do závodu. U nás je to jasné. Jít -přežít-dojít-dojít v limitu by bylo milé a všechno nad je už bonus…..
Rozprava k závodu jasná, věcná , pak ještě chvilku posedíme a hurá na kutě. Ráno chceme vyrazit co nejdřív.
Krásně vyspalí se ráno probouzíme do nádherného dne. Nakrmím Tomíka a pak si udělám „skvělá“ míchaná vajíčka na slanině s cibulkou a s naším vynikajícím chlebem (pracuji totiž v pekárně jak již většina našich kamarádů ví) a kafíčko. Skvělý počátek nového dne.
Zkontroluji naši výbavu, hodíme ji na sebe, zavřeme stan a jdeme na start. Stopečka hruškovice od pořadatelů , aby motory správně naskočily a už je to jen a jen na nás….
První tři hodiny se nám šlo fakt moc dobře a i Tomík vyšlapoval k mé naprosté spokojenosti bez jakýchkoli svých blbinek které občas dělává.
Trasa je fakt hezká, sluníčko svítí a díky větru který nepřetržitě vane není vůbec vedro.
První živá kontrola s občerstvením je na Buchtově kopci. Jo osvěžení (pivečko) a chlebík se škvarkama absolutně nemá chybu. Dochází nás náš kamarád Martin s Coltym. Tak posedíme chvilku na sluníčku, protože ve stínu díky silnému větru – tradičně fukejř jak hrom- to není nic moc.
Tak a jdeme dál. Procházíme krásnou krajinou, zastavujeme na odpočinek, fotíme, potkáváme se postupně s dalšími dogtrekkaři až se den začne chýlit ke svému konci. Pro bivak si stanovujeme tradičně spíš časovou než kilometrovou hranici. Prostě půjdeme tak max do 22. hodiny.
No a když procházíme poměrně hlubokým lesem po opravdu dobré cestě a blížíme se k místu kde se kříží s lesním potokem, co to nevidíme. Šárka se svým „spřežením“ už zakládá bivak. Prohodíme pár slov a je rozhodnuto, také tu přespíme. Je tu rovinka zem pokrytá silnou vrstvou jehličí, dostatek vody a celkem tu ani nefouká. Navíc Šárka je ráda že tu nebude přes noc sama.
Přístřešek jsem zavěsil na lanko napnuté mezi dva stromy, nakrmil Tomíka a šup do spacáčku. No po chvilce zjišťuji že ten kořen co jsem pod jehličím přehlédl mne asi tlačit do zad nepřestane, ale stěhovat bivak o kus stranou když už ležím, to rozhodně nééééé. Holt nezbývá než zvolit co nejvýhodnější pozici a rychle usnout.
Noc proběhla v klidu, pár našich kolegů kteří procházeli kolem za tmy , to není žádný rušivý element. Pomyslím si „tak ať vám to šlape“ a znovu usínám.
Ráno vstáváme podle plánu ještě před rozedněním. Opět krmíme své psy, já to mám jednodušší, mám jen jednoho. Ovšem Šárka má zase daleko větší praxi a ve finále vyráží na trasu chvilku před námi.
Za krátko ji sice doháníme, chvíli jdeme pospolu a po zbytek dne se pak různě potkáváme.
Jedno z míst je i živá kontrola na 50. kilometru s luxusním občerstvením. Skvělá gulášová polívčička, škvarky, nějaké ty „osvěžující „ nápoje…. Ale hlavně skvělí přátelé dogtrekkaři.
Setkáváme se zde i s Martinem a Coltym, kteří sem dotrazili již v noci, ale bohužel zde končí…. A čekají na odvoz do základny. Dopřáli jsme si zde delšího odpočinku a pak jsme vyrazili na další část trasy. Určitě půjdeme na dva bivaky. Plánujeme si druhý bivak někde mezi 70. a 80. kilometrem. Jde se nám řekl bych lépe než v závěru prvního dne a zatím bez jakýchkoli podvrtnutí, natažených svalů, namožených úponů nebo snad puchýřů. Prostě dobrá pohoda jak v duši tak zdravotní.
Sluníčko nám opět přeje a vítr nás opět chladí.
Přicházíme ke kontrole umístěné na rozcestníku u hospůdky v jedné z vesniček. Označíme si kartičku a jdeme na jedno orosené na osvěžení. Doplníme si zde také vodu a velice ochotná obsluhující slečna mi ze svých vlastních zásob k tomu prodává i energetický nápoj. Dobrá víla přeci existuje. Přicházejí opět naši staří známí přátelé dogtrekkaři a usedají k dalším stolům. K našemu stolu si přisedá partička motorkářů. Po krátké vzájemné výměně informací zjišťuji že znají jednoho moc šikovného človíčka z mého oboru tedy pekařského řemesla. Pracoval před lety jako technolog a dělali jsme spolu u nás na pekárně několik pečných zkoušek při zavádění nových výrobků. Nyní vede se svým otcem rodinné pekařství s dlouhou tradicí. Pokud vím on je snad čtvrtá nebo pátá generace.
Tak se s motorkáři loučíme a vydáváme se znovu na cestu. Zatím se nám jde stále dobře a tak jdem a jdem……
Až nás cesta zavede do vsi, kterou jsme v loni v noci procházeli s naší parťačkou Terezkou a jejím čtyřnohým společníkem Oskarem. A tady nám proti větru a chladu poskytla ochranu autobusová zastávka, prosklená a plně uzavřená proti povětrnostním vlivům. Jak nám přišel tehdy vhod ten krátký odpočinek. Hned jsem si na to vzpomněl a šel si jí vyfotit za denního světla. Netušil jsem v tu chvíli jak brzy si na to opět vzpomenu.
Tak tedy pokračujeme v cestě. V duchu si říkám „půjdeme tak ještě hodinku a dáme odpočinek“…. Po stanovené lhůtě zjišťuji, že se nám jde dost dobře tak limit ještě o půl hodinky prodlužuji.
Cestou předcházíme Liborovu partičku která je právě v družné rozpravě s jedním z místních na konci vesnice kterou vede naše trasa.
Procházíme právě vzrostlým jehličnatým lesem po široké lesní cestě a já se začínám rozhlížet, kde si odpočineme. A ejhle studánka s lavicí z klád, tak tady to bude. Sundavám si bágl, dávám napít Tomíkovi a začnu si vybalovat čelovku (už se začíná šeřit). V tom kolem prochází „Libor tým“ . Zamávají a jsou pryč.
No ještě si posunu mapu, říkám si…. Kouknu na studánku a na nápis na ní. Pak s rozsvícenou čelovkou a nezbytnými brýlemi na nose mrknu do mapy. A oči mi hned padli na značku té studánky…….ale co to vždyť ono je to na úúúúúúplně druhé straně než jsme měli být. Takže hodinu a půl jsme si to štrádovali opačným směrem. Libor už je daleko abych na ně zavolal že jdou také špatně a mobil na nikoho z nich nemám. Tak snad na to přijdou co nejdřív.
No a co my??? Rozhoduji rychle bivak bude tady. Je tu voda opět jehličnatý podklad. Jen změna, nebudeme stavět přístřešek a budeme spát pod širákem. Ještě si připravit plán pro návrat na trasu závodu, byť s „pár“ kilometry navíc a šup a už ležíme spolu u paty mohutného smrku. Volá mi Šárka kde jsme. Vylíčil jsem jí situaci a náš plán na další den. Pak už jen obracíme oči k překrásné noční obloze plné hvězd. Les je hluboký a temný a výřez oblohy díky lesní cestě široký, tak je na co koukat. Nádhera, nádhera, nádhera….. Ležíš si tu u paty stromu minimálně stejně starého jako ty sám se svým čtyřnohým parťákem nad kterého není a čučíš na hvězdy ke kterým už vzhlíželo tolik lidských generací. A v mysli mi opět zní to samurajské „bojovník žije teď a tady“ …….
Nastavuji si svůj biologický budík na jednu hodinu v noci, zavírám oči, poslouchám noční ticho hlubokého lesa a spokojeně usínám….
Jedna hodina přesně a jsem vzhůru. Tak to sbalíme říkám Tomíkovi a půjdeme zas dál. Znovu si uvědomuji, že nebýt našeho chybného odbočení, nezažili bychom tuto úchvatnou chvíli v životě lidském a psím. Tak jdem.
Jde se nám dost dobře, ale i tak se dostáváme do míst, kde bivakovala Šárka a kde jsme chtěli být včera tak okolo desáté večer, až v půl páté ráno. Tady si také u studánky na chvíli odpočineme a trošku něco málo pojíme.
Za rozednění přicházíme ke zřícenině, přes kterou jsme loni také procházeli za svítání. Cesta je tu trošku hůř značená a za šera je fakt potřeba dávat hódně velký pozor.
Se svítáním přichází nový den. Chvilku to vypadá, že nebude tak slunečný. Dokonce spadlo i pár dešťových kapek ale nakonec se opět zvedl vítr, rozfoukal mraky a zbytek dne je opět zalitý září slunce.
Nám je už ale víc než jasné že časový limit je ne že v ohrožení, ale v nenávratnu. Volám proto do kempu pořadatelům, že jistě dojdeme po svých, ale určitě ne v limitu. A tak se blížíme stále více cíli krajina je nádherná a prosluněná, co víc si můžeme přát? Ještě mi volá Šárka že taky dneska zakufrovala a navíc ztratila itinerář . Ale že by to měla v limitu stihnout.
No předposlední kontrola…….poslední kontrola…...a táhlé dvoukilometrové stoupání do cíle, kde již probíhá vyhlašování. Díky ozvučení krásně slyšíme co se právě hlásí. A když už se začínáme blížit za zády přihlížejících dogtrekkařů do cíle začíná se vyhlašovat i naše katagorie. Když zazněla jména nás dvou máme to už opravdu jen pár kroků. Někteří si nás již povšimli a vzápětí nás už s mikrofonem v ruce vítá i Petra a bouřlivá ovace našich přátel, kamarádů a kolegů…
Jsme tu, po limitu ale s rovnou stovkou kilometrů v nohách a zdraví. Pro nás opět úspěch.
Chvilku se ještě zdržíme u Libora a jeho party, „dík za to polopivko“ opravdu bodlo a jdeme se odstrojit, uložit Tomíka a dát mu napít a ještě ho dokrmit. Rychle opláchnout, převléct a zpět za kamarády na vyhlášení.
Sedíme , vyměňujeme si dojmy a zážitky a domlouváme se kde se asi příště zase potkáme.
Na závěr ještě společné foto všech účastníků závodu a postupně se loučíme, bouráme své ležení a vyrážíme na cestu k domovu, kde nás již očekávají….
Foto:Gwen
Tak takový byl Toulovec 2017 našima očima. A shrnuto do jednoho slova?
Úžasný.
T&T (Samurajtt 侍 & Tom 十夢)
Fotogalerie zde: http://samurajtt.rajce.idnes.cz/DT_Toulovec_-_Lucky_vrch_-_30.3.-2.4.2017_-_LONG_92_km_v_nasem_podani_100km/
